Chci vysadit prášky

Přes léto jsem vysadila antidepresiva. Trochu jsem musela na paní psychiatričku zatlačit – měla jsem pocit, že kdybych si neřekla, nechala by mi je klidně napořád. Ale to jsem nechtěla.

Deprese na mě zaútočila rok předtím na podzim. Objevila se úplně náhle. Nečekaně se zakousla do krku holce, která se vždycky všechno snažila brát s nadhledem a kamarádi ji neznali vlastně jinak než s úsměvem na rtech. A najednou tu byla a s veškerou vervou jí podobnou mi našeptávala slabým, ale neústupným hláskem, že na tu školu nemám, že to nezvládnu, že mi nejde ani spát, že, že, že… Myslela jsem, že se zblázním. Nechápala jsem, co se se mnou děje, jak to, že nedokážu myšlenky usměrnit pozitivnějším směrem. Asi měsíc jsem se v tom plácala a pak se na naléhání rodiny – které vlastně ani nebylo moc naléháním, jelikož jsem si připadala už vážně v koncích – objednala na psychiatrii. Na depresi střední síly (při těžké už člověk jenom leží) jsem dostala antidepresiva, která mi museli ještě lechce zvyšovat, než jsem se dostala „na normál“. Dodnes jsem za to vděčná, protože mám pocit, že jinak bych se z největší krize asi nedostala.

Zlaté pravidlo psycho-doktorů velí brát prášky ještě půl roku od chvíle, kdy se člověk cítí dobře. Postupné vysazování jsme naplánovaly na léto, že to bude klidná doba. Trochu jsem ale asi přecenila svoje síly a schopnosti. Odjela jsem totiž sama do ciziny vlastně na nejdelší dobu, kterou jsem zatím strávila mimo domov. V době, kdy jsem byla pryč, jsem se cítila ještě vcelku v pohodě, jen se mi dost stýskalo, ale na tom nebylo nic moc divného. Jakmile jsem se vrátila domů, moje psychika záhy zjistila, že jsem v bezpečí a cirkus se rozjel nanovo. Byly prázdniny, škola daleko, nic jsem nemusela, nic mi nehrozilo a přece. Bylo to tady nanovo, ať jsem se bránila, jak jsem chtěla. Tak jsem začala znova užívat.

Na pana Havelku a transformační terapii jsem narazila v době, kdy mi pomalu začínala zabírat druhá várka antidepresiv, ale ještě jsem se cítila dost mizerně a bylo mi jasné, že jestli nechci, aby se to opakovalo, musím pro to něco udělat. Na mail s dotazem, jestli se můžu do terapie přihlásit a jestli je pro mě vhodná, jsem od něj dostala rozvitou odpověď, která mluvila mimo jiné o tom, že lidé si někdy představují, že terapie je cosi jako antibiotikum, které stačí spolknout a počkat, jestli „zabere“. Navíc ještě informace, že minimálně měsíc se na terapii nedostanu kvůli zájmu… to všechno mě dost uzemnilo. Jasně, že jsem si tak trochu myslela, že přijdu do terapie a hned mi bude líp. Kdo by to nechtěl, když je mu na umření. Tak jsem si opsala rituál přijetí a se zaťatými zuby si ho měsíc, vždycky když bylo nejhůř, opakovala.

Nejsem prý jednoduchá holka. Leccos jsem si přečetla, dost už jsem si toho v sobě pro sebe rozebrala. Čeho se chytnout? Šlo to pomalu. Dětství mám v pohodě, co s vnitřním dítětem, když se netváří zraněně? Ale je tam. A má podobu mojí slabosti. Bojí se, že mu něco nepůjde, že udělá chybu. A tak si s tou holčinkou povídám a ujišťuju jí, že i chybovat může, že se tím třeba i něco naučí a hlavně, že ji budu mít pořád ráda.

Rituál přijetí se tváří neškodně, ale věřím, že zmůže i velké věci. Každý někdy lituje minulosti, bojí se budoucnosti nebo odmítá svět, který vidí okolo sebe. Začínám stále víc vidět, že pokud člověk přijme sebe a všechno kolem, bude mu líp. A možná nakonec i světu kolem něj. Rituál pomáhá a je třeba ho provádět s plným soustředěním. Pan Havelka dává každému návod přímo na tělo a věřím, že ví, co dělá, když i jemu pomohl z nejhoršího.

Dalším bodem bylo odvedení přivtělené duše do světla. Pravda je, že nevím, nakolik je tento proces opravdový, racionálnímu myšlení se rozhodně vymyká. Nicméně… Při probírání mého „skladiště“, kam jsem léta ukládala negativní myšlenky a emoce pod záminkou „to bude dobrý, všechno je v pořádku (nemusím to řešit, pryč s tím)“ jsme se dobrali toho, že někde v mém podvědomí sídlí jakýsi čertík, kterému se moje „skladiště“ moc líbí a teď se rád chytá každé příležitosti, kdy může vybuchovat v negativních reakcích na všechno kolem sebe. Rád říká, že je všechno špatně a nepotřebuje k tomu ani žádné pádné důvody. Začali jsme se mu tedy věnovat. Představil se jako Robert, a tak jsme mu tak při hraní našeho psycho-dramatu začali i říkat. Ukázalo se, že právě on by mohl být přivtělenou duší, kterou už to řádění přestává bavit a ráda by se osvobodila. Vrátili jsme se tedy jakoby do okamžiku jeho smrti, očistili ho od nánosů špatností z jeho života a jeho duše se mohla jako lehký závan větru vznést do světelného prostoru. Po provedení rituálu jsem se sama cítila jakoby lehčí, volnější. Teď prý nastává vhodná doba začít měnit staré návyky a utvrzovat se v nových.

Je toho víc, co jsme rozebírali. I když bylo někdy těžké najít opěrné body, každé sezení mi přineslo něco nového a podnětného. Chystám se zapsat na pokračování terapie. Myslím to s vysazením prášků vážně.

Přeju nám všem, ať je líp, ať jsou tady lidi, kteří umějí pomoct, když je ouvej. Ať si pomáháme navzájem a ať je proč se na svět usmívat :-)

E., 22 let (22. ledna 2012)

Zkušenosti klientů:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa