transformace je přirozená cesta

Kam jsi mě to temnotou dovedla, moje touho?

Ve svém prvním příspěvku jsem psala, že od narození nevidím a stav je nezvratný.

Když jsme v terapii probírali vztah mezi touhou a rozumem, reklamovala jsem, že moje touha mě ale vede špatně, a uvedla jsem k tomu výmluvný příklad z mého života:

Před patnácti lety jsem v létě navštívila koupaliště, kde měli vysoký tobogán. Dodnes slyším radost lidí, kteří po něm jedou, a jak moje touha vábí: „Sjeď si to taky, máš přece jízdu ráda, podívej, jedou tam i děti, Slyšíš tu radost?“ A já jdu do toho, ale ne bezhlavě: Domlouvám se s plavčíkem, který to tam hlídá, ale umím plavat, tak není důvod k obavám. Té radosti kolem, lístky se kupují, tak si jich beru rovnou deset a od plavčíka dostávám na ruku ceduličku. Jeho instruktáž je jasná: „Zavolám VODA, a vy vzduchem padnete do vody, kde vás najdu a vylovím“.

„JÚÚ, už jedu! Kloněná dráha, spirála, rychlost, koryto vede můj směr, cítím bezpečí, slyším !VODA!, letím a pak... let vzduchem a žuch, voda se nade mnou zavřela. Ale je nelaskavá, nestabilně se kýve a pění, to jak kolem mě do ní přistávají další jezdci. Nedá se dýchat... kde je ten plavčík... já se utopím... i když plavu, voda je pořád nade mnou...

Nějaká divně vzpřažená dlaň mně podebírá a hlas mi říká, že jsem ztratila cedulku. Proč mi to říká, když já nemůžu popadnout dech;a pak se všechno ztrácí až do momentu, kdy ležím na pevné zemi s pocitem, že se budím ze zlého snu, který mi ale nechal v nitru nesmírný a nesmazatelný strach z jízdy na toboganu.

Teprve později mi došlo, že plavčík identifikoval nikoli těla, ale ty kartičky na rukou. V mém případě tedy nejprve viděl ztracenou cedulku na hladině a teprve potom šel hledat „ostatní tělo“. Tak krásně jsem si to narežírovala a tak traumaticky to dopadlo... no uznejte, není to důkaz toho, jak špatně vede člověka jeho touha?

Příprava na akci

A tady mi pan Havelka nečekaně nabídl pokračovací terapii v aquaparku, kde prý už dávno osobně sjezdil všechny tobogány se synem Bobešem, a proto si troufá sjezdit je i se mnou. Nemusel mě dlouho přesvědčovat, nosit patnáct let hluboké stopy strachu po negativním zážitku je velmi těžké břemeno, kterého bych se už ráda zkusila zbavit.

Akce vyžadovala důkladnou přípravu. Pan Havelka mi navrhl, ať si obstarám žlutou čelenku s nápisem „nevidím“. I já jsem chtěla dořešit fakt, že v bazénu mi pochopitelně bude chybět symbol bílé hole jednak kvůli mé orientaci a jednak jako deklarace mého handicapu pro ostatní. Mám ho sice tak říkajíc „Napsaný na čele“, ale na toboganu si toho většina lidí asi nevšimne, až když dojde ke kolizi, a to už bude pozdě. A tak jsem pořídila výraznou žlutou neoprenovou čelenku s nápisy dokonce dvojjazyčnými :-). A v Brně jsem začala v předstihu chodit na plavání.

 V tekoucí řece

Akce!
(aneb s laskavostí nejdál dojdeš)

Jsme už v aquaparku u prvního z tobogánů, prý krátkého a přehledného. Stojím nahoře, pan Havelka sjel tobogán jako první a nepřeslechnutelným kukáním (předem domluveným signálem) sděluje, že můžu sjíždět také. Ale já nemám ani odvahu, ani sílu, sebenapomínání nepomáhá, příkazy že už musím, se také míjejí účinkem, slzy se mi lejou z očí, ještěže mám plavecké brýle s UV-filtrem, tmavé tak, že přes ně není nic vidět. Třas těla je čím dál větší, znovu slyším kukačku, signál, že můžu jet, ale já fakt nemůžu. Odstupuju od zábradlí a brečím proto, že jsem to vzdala, že nemám kde vzít, co mi chybí – odvahu, začínám mít strach, že celá akce a úsilí, věnované její přípravě vychází naplano. Pan Havelka si pro mě přichází nahoru a já mám v sobě sečtené pocity porážky, studu, slepé uličky.

Naštěstí jsme i s touto situací už při plánování akce trochu počítali a tak spouštíme plán „B“ – pojedeme na tobogánu spolu, v tandemu. Pan Havelka tvrdí, že to má v paži, protože tandemovou jízdu na toboganu trénuje řadu let se svým synem Bobešem. Pokyny zní jasně: „Sebetýrání nefunguje, buďte na sebe laskavá, teď beru váš strach na sebe“. A tak jdeme vzhůru k plošině a já si říkám: „Hezky se uveleb, máš za sebou záchranu, uvidíš, že je z čeho se radovat..."

Jedeme! Pan Havelka sedí za mnou a pevně mě drží. Přesto křičím strachy a přeju si, ať už je konec... ale ten konec předčil všechno očekávání: Žádné nebezpečí, voda na dojezdu je tak mělká, že vstávám úplně bez problémů, vystupuji z tobogánu – a je po problému! Hned další jízdu už jedu sama a mluvím k sobě laskavě, vedu se něžně a vnímám neuvěřitelnou spoustu radosti, vždyť tíha traumatu je nenávratně pryč a ani spolujezdecká asistence už není třeba, jen snad když pojedeme poprvé nějaký nový a obtížnější tobogán.

 Na startu tobogánu

Do večera toho dne jsem prožila ještě několik „prvovstupů do neznáma“: Výuka splývání na zádech v atrakci „tekoucí řeka“ mně nakonec otevřela možnost neprožívat pohyb jako boj, ale zkoušet vnímat rozkoš z rychlosti, najít řešení, když plavu „opačně“ – zatímco všichni plavou po proudu řeky, mně se líp plave proti proudu. Tady byla spolupráce pana Havelky nezbytná, osobní dosměrovávání bylo nutné téměř stále.

Od prvního samostatného sjetí tobogánu mě už euforie a obrovská vlna úlevy neopustily. Když se v pět hodin večer ukázalo, že nás čeká poslední série třikrát sjet každý z dnes navštívených tobogánů, bylo mi líto, že to končí, ale krásně, že až se sem dostanu příště, už nebudou žádné slzy ani strach.

 Na dojezdu tobogánu

Co zasejete, to budete sklízet

Před patnácti lety jsem zasela touhu „Chci si užít radost z jízdy na tobogánu“. Teprve 9. března 2010 jsem směla sklidit její plody. Takže moje touha mě nevedla špatně, jen nebylo jasné, kdy přijde sklizeň. Je to pro mě názorný příklad, že touha není nedůvěryhodný element, který nemáme brát vážně, nebo ji dokonce ignorovat, ale že nás nakonec dokáže dovést tam, kde to milujeme.

A kam mě moje touha vede teď? S panem Havelkou máme domluvenou nestandardní TŇ II – jsem pozvaná do lesa na večerní oheň s pečenými kuřecími stehny a pečenými banány, a na noc strávenou v lese ve stanu. Něco takového jsem naposledy zažila ve 13 letech. A také si chci vyzkoušet přístrojové potápění. Objevila jsem kurzy potápění nevidomých a tělesně postižených v Brně, kde bydlím. Za dva dny tam jdu poprvé.

 Já a můj terapeut

Tak s radostí a beze strachu, který jsem v sobě nosila patnáct let, všem píšu, že v terapii pana Havelky se léčí traumata laskavostí, což funguje mnohem efektivněji, než mých uplynulých 15 let sebemanipulací.

Zdenka Borýsková, Brno (12. 3. 2010)  
Můj mail pro všechny případné pisatele a pisatelky: boryskova.zdenka@gmail.com  

Zkušenosti klientů aneb
ověřitelné výsledky:

» Zkušenosti dalších klientů

Napsali o terapii:

„Poznala jsem zblízka několik Honzových klientek a mohu dosvědčit, že Honza odvádí velmi dobrou práci. Jeho terapii rozhodně doporučuji.“
Míla Lukášová, terapeutka

„Honzova terapie i reakce klientů na mě dělají velmi dobrý dojem. Líbí se mi i pokora, s jakou Honza píše o své práci. Znám Honzu řadu let a jeho terapii doporučuji.“
Petr Velechovský, Modrá alfa